Je horký červenec roku 2007 a ačkoli se to nyní zdá jako sci-fi, tak internet v každé domácnosti není běžnou věcí. I proto vyrážím na Permon, do mé oblíbené internetové kavárny v 1. patře, kde chtějí 40 Kč za to, že budu hodinu „surfovat“ po všemožných webech…
V místnosti, kde u desítky počítačů je takových nadšenců asi 5, potkávám kamaráda Josepha. Sedí asi 3 místa vedle mě, houkneme na sebe, že dnes hrají Panteři. S nějakými Poláky. Domluvíme se, že se každý ještě podíváme na nějaké své oblíbené weby, které nás zajímají a že půjdeme k zimáku. Jen tak – na hokej. Je horko, zchladit se.
Z Permonu se vydáváme pěšky ke stadionu, dolinou, ve které za 14 let postaví krásné dětské hřiště, je horko a byť mám na nohou jen béžové žabky, potící se chodidla se mi lepí k botě jako pan Větrovský na Jardu Jágra…
S Josephem se cestou domluvíme, že před návštěvou stadionu ještě zamíříme do Kauflandu, pro něco na zub, pro nějaké studené pití. Míříme do obchodu, když asi 60 metrů před námi vidíme na parkovišti trojici mladíků, kdy jeden z nich má na sobě šalik polského klubu Podhale Nowy Targ. Joseph mi bleskurychle řekne, že si pro šalik jde. Trochu jej od toho odrazuji, přeci jen vidím, že mladíci jsou 3, na rovinu a férově říkám, že mu případně nijak nepomůžu, žabky na nohou mě už předem diskvalifikují. Josepha tím neodradím…
Blížíme se ke zmíněné trojici, definitivně se s nimi míjíme asi 40 metrů před vstupem do Kauflandu. K nic netušícím Polákům Joseph přiskočí, rychlou ranou trefuje polský nos, z krku bere šálu. Polská trojice je překvapená, trvá takovou tu pomyslnou vteřinu, než se dostane z údivu a překvapení, po této chvíli chtějí přejít do protiútoku a své barvy si bránit. Byť trefený nos je asi zlomený a kapky krve dopadají na rozpálený asfalt. Joseph když vidí, že Poláci se chtějí zapojit všichni tři, i ten krváciví, dává se na útěk směrem k ulici 17. listopadu. Já celou následnou situaci nenápadně pozoruju, vidím, že Poláci za ním běží asi 100 metrů, však kamarád se jim ztrácí, využívá domácího prostředí, ve dvorcích za Pizzerií Max to zná mnohem lépe…
Scházím se s ním na zastávkách u Učiliště AZ, říkám mu, jaké byly reakce Poláků… Bereme telefon a voláme kamarádům. Nejen těm havířovským. Jelikož netušíme, kolik hostů na stadionu je, voláme také lidem do Ostravy a Karviné, se kterými máme velmi dobré vztahy ze společných návštěv Bazalů… Je třeba jednat rychle. Daří se to. Zhruba za hodinu se za zimním stadionem schází asi 25 lidí. Havířováci tvoří zhruba polovinu z nich, zbytek Ostrava a Karviná…
Mezitím, o tom ale nemáme informace a dozvídáme se to až se zpožděním, se ukazuje, že Poláci nejsou žádní nazdárci. V hale jich je asi 15, chovají se tam jako doma, ohrožují havířovské příznivce, navíc inzultují a nepěkně zraní jednoho pořadatele, který je odvezen do nemocnice. Poláci se cítí neohrožení. To už se však ke stadionu blíží natěšená pětadvacítka, o které hosté ještě netuší…
Pětadvacítka agresorů natěšená na Poláky posílá během závěrečné třetiny k hale zvědy, ti však zjišťují, že kolem stadionu je zvýšená pozornost bezpečnostních složek. Proč? Jak říkám – Poláci se v hale chovají neurvale, agresivně, inzultují jednoho z pořadatelů. Však nenaráží na nikoho, kdo by jim kladl odpor. Nevím, zda si každý pamatuje, ale o nějakých bezpečnostních agenturách na stadionech, minimálně tedy u nás v Havířově, to moc nebylo. Skupina postarších pánů, kteří za takový přípravák dostali pade na hlavu za zápas. Hosté z Noweho Targu si tedy myslí, že v Havířově jsou neohrožení… Nicméně naše šance je napadnout se výrazně zmenšují. Navíc se začíná šuškat, že několik Poláků bylo zadrženo a odvezeno na stanici. Právě za tu agresivitu uvnitř haly…
Mezi čekajícími Slezany je znát nervozita. S koncem utkání se proto vydávají ke stadionu, zhruba na 40 metrovou vzdálenost vidí Poláky, ti míří na parkoviště ke Kauflandu. Slezané se dělí na dvě části, jedna z nich na Poláky útočí, přiletí nějaké to sklo (které je vráceno), možná šutr, však situaci zvládá Policie, kterou Poláci svým chováním během hokeje na sebe bohužel upozornili…
Policisté drží příznivce Noweho Targu nedaleko Kauflandu, koalice pětadvaceti lačných se vrací k autům. Nasranost. Zklamání. Lidé z Ostravy a Karviné odjíždějí domů. Zhruba 11 Havířováků zůstává stále pospolu. U zimáku nechávají hlídkovat jedno auto, zbytek odjíždí do dětského hřiště za náměstím. Jsou hlasy, že by se už mělo vše rozpustit a jet domů. Víra v něco zajímavého se už pomalu vytrácí… Natěšení je však větší a tak když dostáváme echo, ze Poláci nastupují do velké dodávky a opouštějí Havířov, vydávají se za nimi 3 havířovská auta.
Dopravní prostředek s polskou SPZ je doprovázen policisty, však jen na hranice našeho města. Tam se policisté otáčejí a jedou zpět. Ale bacha! Kurva, co to je? To si děláš prdel? Za Poláky jede, a de facto je chrání, známý havířovský novinář Pristáš, se kterým, díky našemu působení na havířovských Indiánech, nemáme dobré vztahy. Ba naopak. Novinář zde zřejmě supluje roli bodyguarda, za polskou dodávkou jede několik kilometrů za Havířov. Jsme obezřetní, držíme si odstup. Když si novinář myslí, že je „čistý vzduch“, otáčí to i on. Až před Těšínem. Co teď?
3 havířovská auta stále pronásledují kořist. Dlouhé kilometry. Až do centra Českého Těšína. Nervozita je značná. Co dělat? Kdy dělat? Jak dlouho ještě čekat? Poláci jsou za chvíli v Polsku, kam se nikomu moc nechce…
Rozhodujeme se k obrovsky riskantnímu manévru. Budeme se snažit zablokovat našimi auty polskou dodávku. V Českém Těšíně. Kdo Těšín malinko zná, tak na velké křižovatce u autobusového nádraží. Dáváme si vědět, jaký bude plán, všechna 3 naše auta jsou ve spojení, řidiči jsou z naplánování této akce sice trochu nervózní, ale souhlasí… Protože kdy jindy, když už tomu dnes věnujeme tolik hodin a ujetých kilometrů, než teď? Zdržet vše o 3 minuty, byli by Poláci za hranicemi… Přijíždíme na křižovatku, jdeme na to… Kvílení brzd.
Přijíždíme na velkou křižovatku do Českého Těšína, jsme v samém centru města. Domlouváme poslední manévry. Jedno z našich aut předjíždí polskou dodávku, spíše mikrobus, řidič dá světly najevo, že bude zastavovat. Lehce šlápne na brzdy, druhé auto zastavuje vedle dodávky, třetí pak zamezuje případnému couvání polského vozu. Ihned se vystupuje z aut a gestikuluje na Poláky, ať otevřou. Ti nejprve odmítají, jejich kápo s námi debatuje přes otevřené okýnko. V tuto chvíli stačí i to, protože je jasné, že příznivci Noweho Targu mají zatarasenou cestu, jsou ve slezské pavučině…
Šéf Poláků trvá stále na svém, argumentuje, že nejsou chuligáni, odmítají se nám postavit, z naší strany jsou jim nabízeny i vyrovnané počty, protože Poláků je snad 8 nebo 9, nás 11 nebo 12. Stále máme v hlavě jejich jen 2 hodiny staré chování v naší hale a jejím okolí, tečou nervy, je potřeba si uvědomit, že pořád, už asi 2 minuty, stojíme na křižovatce v samém centru města! Poláci nakonec otevírají mikrobus, v něm vidíme ustrašené, překvapené, bojácné a nervózní tváře kluků, kteří jsou přikováni k sedačce. Naše poslední nabídky na férový boj odmítají, je jim důrazně řečeno, že pokud nechtějí být okamžitě napadeni, jak oni, tak mikrobus, musí odevzdat veškeré klubové symboly. „Dawaj, kurva!“, řve na ně náš leader, který se chová přesně tak, jak má, přesně tak, aby se Poláci podvolili našim požadavkům. Ti tak bez mrknutí oka a jediného slova nakonec činí!
Výběrčí slezských daní prochází mikrobus, když jej pouští, má v rukou několik šaliků (mezi nimi i fotbalový Lechia Gdansk, kdy Nowy Targ je fanklubem Lechie), především však moc pěknou vlajku! Padne nějaká ta výchovná facka, nic velkého. Pavouk si pochutnal na mouše, Polákům je dovoleno odjet…
Ihned opouštíme místo činu a míříme zpět do Havířova. Den však nekončí. Po zjištění, že několik Poláků, snad 3, se nachází v cele předběžného zadržení na jedné z havířovských policejních stanic, rozhodneme se trochu pomoci. Zvláštní, že? Jo, pro někoho asi ano. Vybíráme mezi sebou nějaké drobáky, bankovní karty se v té době moc nenosí, nikdo si na takovou akci peníze nebo peněženku nebral, každý dá nějakou tu ušmudlanou korunu, no moc jsme teda nevybrali, jsme docela ostudy. Nevadí.
Zatímco dvě auta a jejich osádky už jedou domů, my ve čtyřech lidech míříme do Tesca. Za vybrané peníze nakupujeme plato minerálních vod, velký pecen chleba a… Kurva, už nejsou peníze. Obrovskou štanglu salámu. Z něj sundáváme etiketu. Říkám to férově a na rovinu, Polákům kupujeme salám pro psy. Ale fakt velký, klidně kilovka to může být :-). S nákupem míříme na policejní služebnu na ulici Kubelíkova, která dnes již policistům neslouží, když se dozvoníme na policisty, tlumočíme jim naše přání, že bychom Polákům rádi něco předali. Policista nejprve nechápe a ptá se proč, když jsme je ještě před chvílí naháněli, posléze nám vysvětluje, že jídlo a vodu zadržení ze zákona dostanou.
S tímto se nespokojíme, trváme na předávce našeho nákupu. Policista nám nakonec vyhoví, nákup předá, my spokojeně jedeme domů. Asi po týdnu pak jeden z nás, na nějakém polském diskuzním fóru, najde pár vět jednoho ze zadržených Poláků, který oceňuje férovost kluků z Hawierzowa a který zmiňuje, že jim bylo koupeno i jídlo. Dobré jídlo. Haf!
Toho dne se jednalo o výbornou akci Havířováků. Mě osobně potěšila o to víc, že se vše podařilo čistě Havířovu. Až po odjezdu kluků z Ostravy či Karviné. Není to nijak ve zlém proti nim, ale… Víš jak…
Byl to hektický červencový týden, ve kterém jsme měli formu. Nebývalou formu. MY – HAVÍŘOV! Akce na Nowy Targ se konala 2 dny po pohárovém utkání MFK Havířov vs. SFC Opava, před kterým proběhla dosud největší mobilizace všeho havířovského. Bylo nutné se Opavě postavit za to, že nás pár měsíců předtím de facto rozprášila… Naši scénu, jednotu, partu, pohodu, vztahy mezi námi samotnými. Dva dny před akcí na Nowy Targ se na travnatém hřišti na Stružníku postavilo do boje 35 havířovských. Čistě Havířov. Tolik lidí Havířov nikdy předtím nedal a už nikdy nedá… Před námi stála Opava. Obrovsky renomovaný tábor. Ta touha se jí postavit, porazit ji a odčinit minulost, vlastně napravit ji, protože památné Bohuslavice neodčiníme nikdy, byla obrovská…
J.R. from B.K.
